Běžel jsem za časem. Snažil se ho stihnout, předběhnout, pochopit. A čím víc jsem se ho snažil uchopit, tím víc mi protékal mezi prsty. Pak se to změnilo. Přestal jsem ho vnímat. Ne jako útěk z reality, ale jako návrat k ní. Přestal jsem čas brát jako něco pevného, co mě řídí, a začal ho vidět jako jeden z mýtů, kterým jsme tak hluboce uvěřili, že jsme podle nich začali žít. V běžném životě se čas zdá být samozřejmý – měříme ho hodinami, plánujeme podle něj budoucnost, vzpomínáme na minulost. Ale co když je všechno jinak?
V tomto textu s vámi chci sdílet vize, které ke mně přišly během několika hlubokých meditací. Vize, které mi otevřely nový pohled na to, co nazýváme „časem“. A zároveň mě přivedly k hlubokému prožitku přítomného okamžiku, kde se vše odehrává – mimo minulost, mimo budoucnost, mimo tok.
V první meditaci se přede mnou otevřel obraz mohutné knihovny. Regály plné knih, každá z nich jeden prožitek, jeden život, jedna zkušenost vědomí. A my? My jsme čtenáři. Vědomí, které se noří do jednotlivých příběhů, aby je prožilo, pochopilo, poznalo.
Tento obraz ve mně rezonoval s indickým učením o stvoření – podle něj se Bůh (nebo chcete-li absolutní vědomí) rozdělil na nespočet malých částí, střípků vědomí, aby mohl zažít sám sebe skrze rozmanitost bytí. Každý z nás je takovým střípkem. Každý z nás čte jednu z těchto knih a věří, že je sám. Iluze oddělenosti (mája) je tak silná, že zapomeneme, že jsme součástí něčeho většího.
Ale knihovna tu stále je. Čas je jen způsob, jak tyto knihy čteme. Mysl chce lineárnost – minulost, přítomnost, budoucnost. Ale vědomí to vnímá vše zároveň.
V další meditaci jsem vstoupil do prostoru, který připomínal vír – mohutný proud obrazů, vjemů a pocitů, které se kolem mě točily jako ve spirále. Já jsem ale nebyl tou spirálou. Já jsem byl její střed. Tichý bod uprostřed, kde se nic nehýbe. Vědomí. Pozorovatel.
Obrazy se míhaly jako snímky z filmu. A přestože se zdálo, že vše plyne a mění se, já jsem zůstával. Pevný, klidný, neměnný. A tehdy jsem pochopil, že to, co nazýváme „tokem času“, je jen pohyb kolem nás. Iluze pro mysl. Ale skutečnost je jiná – v tichu není čas. Tam je jen čisté „já jsem“.
Nejsilnější a zároveň nejjednodušší vize přišla ve třetí meditaci. Viděl jsem nádobu. Mohla to být popelnice, urna, amfora... Nádoba. Otevřel jsem víko a uvnitř nebylo nic. Prázdno. Chvíli jsem tomu nerozuměl. Co má prázdná nádoba společného s časem?
A pak mi to došlo. Čas je prázdný pojem. Prázdná nádoba, do které jsme si promítli významy – minulé události, očekávanou budoucnost, vzpomínky, plány. Ale ve své podstatě čas neexistuje. Není to objektivní realita, ale výtvor mysli. To jediné, co skutečně existuje, je přítomnost. Čistý okamžik. A ten je věčný. Nemá začátek ani konec. Jen „je“.
Zatímco mysl se potuluje časem, tělo je vždy tady a teď. A tak jsem se naučil vracet do těla. Pokaždé, když si uvědomím, že se ztrácím v myšlenkách na včerejšek nebo zítřek, stačí se zastavit a zeptat: „Jak se mají moje nohy? Co cítím v břiše? Jak dýchá můj hrudník? Je v mé hlavě klid, nebo ruch?“
V těchto chvílích se celé tělo promění v proud energie. Mizí hranice kůže, mizí pocit „já jsem tady“ a „čas běží“. Je jen proud bytí. Tělo se stává učitelem. Moudrým mistrem přítomného okamžiku. A já? Já jsem vděčný. Za každé nadechnutí. Za každý tep. Za to, že díky tělu mohu být tady. Cítit. Žít. Být.
Když teď píšu tyto řádky, cítím, jak se do mě vlévá vědomí přítomnosti. Nejsem teď Goro, který plánuje nebo vzpomíná. Jsem Goro, který je. Celý můj život se najednou jeví jako kniha. Nádherný příběh o narození, probuzení, vášni, bolesti, lásce i žárlivosti. O radosti z bytí. A já jsem na jedné z jeho stránek. Kdo ví, co bude na další? Ale na tom už tolik nezáleží. Protože všechno se děje teď. A možná kdybych měl dostatečně silné vědomí, dokázal bych otevřít i jinou knihu. Jiný život. Jiný příběh. Ale i tak by se to dělo ve stejném nekonečném okamžiku.
Tak se znovu a znovu vracím do přítomnosti. Do ticha. Do místa, kde se čas nerozpadá na části, ale mizí úplně. Tam není co plánovat ani co řídit. Je to vědomá svoboda, klid, proud lehké, jemné energie. Ne jako extáze či vzrušení, ale spíš jako tiché světlo, které září v srdci po celý den. Někdy slaběji, jindy jasněji. Ale nikdy zcela nezhasne.
Čas není náš pán. Je náš příběh. A ten se může přepsat kdykoli. Protože se píše právě teď. Vždycky jen teď. A ty? Ty jsi jeho čtenář i pisatel. Jsi vědomí a pozorovatel, kterému se to děje a zároveň prostor, v němž se to všechno děje.
Až se příště zeptáš, kolik je hodin… zkus se na chvilku zastavit. Zavřít oči. A místo pohledu na ciferník se zeptej: „Jak se teď cítím? Co právě teď vnímám? Kde právě jsem?“ Možná zjistíš, že skutečný čas je jen jeden: „teď“.
Goro, student Astrální Akademie
Přestože je Astrální Akademie v současnosti plná, můžeš se zapsat na čekací listinu.
👇🏻👇🏻👇🏻
Až bude pro tebe volné místo, tak se ti hned ozveme. V tuto chvíli se jedná o jedinou cestu, jak se do Astrální Akademie dostat. Proto nepropásni svou šanci a zapiš se co nejdříve.
Členství v Astrální Akademii stojí po týdnu zdarma 4490 Kč / měsíčně. Administrativní poplatek za zápis na čekací listinu zajišťuje individuálního přístupu ke každému zapsanému člověkovi. Osobně voláme, píšeme a jsme s tebou celý týden zdarma, kdy se seznamuješ s atmosférou Astrální Akademie. Až po týdnu zdarma se rozhoduješ, zda budeš dále pokračovat. Proto chceme mít jistotu, že se na čekací listinu zapisují lidé, kteří svůj krok promysleli a o studium v Astrální Akademii vážně uvažují. Aktuální seznam čekatelů nalezneš na stránce Astrální Akademie.
P.S. Neboj se zapsat i když budeš v pořadníku hodně daleko. Usilovně pracujeme na navýšení kapacity Astrální Akademie a pak přijmeme větší skupinku studentů najednou. 🌟