Příběhy

Keď sa mi podaril o prvý krát komunikovať so zvieraťom na astrálnej úrovni bolo to pre mňa silné potvrdenie toho, že som na  správnom mieste a na správnej ceste. Moje prežitky sa stupňovali, zažíval som stavy o ktorých som dovtedy iba počul alebo čítal prípadne ich zažíval nevedome a bez pochopenia. Vojsť vedome do sna, hýbať svojim astrálnym telom v tele fyzickom vedome prepínať ľavú a pravú hemisféru ma priviedlo k uvedomeniu, že jedine limity, ktoré v živote máme sú tie ktoré si dávame my sami vo svojej mysli. 

"Vyvstávaly emoce typu iritace, že se moje dcery pošťuchují. Iritace, že jsou hlučné. Iritace, že neposlouchají. Iritace, že mi lezou do osobního prostoru… (jsem na mateřské, tedy seznam v tomto duchu pokračoval a byl relativně úzce orientován :D). AzgaRieluS se mnou navíc znovu projel tu cestu transformace, kdy mi ukázal „jak“ opravdu prožít každou tu novou vlastnost v rámci trasformace a tím tu sílu opravdu posunout až do té konečné vlastnosti (a ne ji někde ztratit po cestě, jak se mi stávalo). A já se vybavena vším potřebným vrátila domů." A jak to dopadlo se dočtete v článku.

"Od začátku roku 2023 jsem se ale pořád a víc točil v kruhu a neustále jsem se vracel zpátky na místo, ze kterého jsem před chvílí vyšel. Dělal jsem malé kroužky, které jsem myslel, že mě posouvají, ale někde uvnitř jsem se hroutil a čím dál víc se topil v úzkosti a neštěstí. Vyvrcholilo to zhroucením a problémy v našem vztahu, které se čím dál víc prohlubovaly, které tam byly už několik let a už to nešlo je tak nechat být. Došli jsme do dobu, kdy mi manželka řekla, jestli nechci do Astrální akademie jít taky, že by mi to pomohlo. Jenže já to v tu chvíli nedokázal přijmout. Musel jsem dostat ještě další ránu, o to větší, abych na tom byl tak špatně, že jsem byl ochotný zkusit už úplně cokoliv." A jak to dopadlo se dočtete v článku... 

Dosahuji tolik chtěné proměny a posunu! Ale nejde jen o meditaci, jsou to další úžasně zvolená cvičení a aktivity, díky kterým se měním, vývoj se děje každý den, vidím to instantně.

Vycházel z ní obrovský klid a pohoda. Navnímala jsem její úsměv, byla krásná. “Ahoj mami!” pozdravila mě. 

Ten nejintenzivnější pocit ve svém životě, cítím, že konečně vím, kam patřím, a že vím, kam chci jít. Ne utéct, ale poznávat. 

Úplně mi tato zkušenost změnila pohled na spánkovou paralýzu, takže teď už vím, že se jí nemusím bát a brát ji jako něco děsivého, nebo jako nějakou poruchu, právě naopak, jsem za ni teď moc rád.

Asi v šestnácti jsem si uvědomil, že se mi splnil můj sen. Byl jsem jeden z hlavních vůdců naší bandy, mluvilo se o mně v sousedních městech, mladší kluci chtěli být jako já, oblékali se stejně, dokonce používali mé hlášky, chtělo se mnou chodit spoustu holek a všichni se mnou chtěli být kamarádi. Ale za jakou cenu? Věděl jsem, že něco ve mně bylo špatně. 

Ponořila jsem se do téhle krásy a najednou zjišťuji, cítím, uvědomuji si, že jsem mimo své tělo, že plně vnímám, jak sedím a jak jen přitakávám tomu, co říkají, ale nebyla jsem to na plno já... Jako bych slyšela svůj hlas někde v tunelu, tak vzdálený. 

Musím si dávat velký pozor, nad čím přemýšlím, protože má mysl před mýma očima vše uskutečňuje!